Choď na obsah Choď na menu
 


18. 4. 2017

Edgar Allan Poe

poe.png

EDGAR ALLAN POE

Narodil se 19. ledna roku 1809 v Bostonu. Matka byla dobrá a chudá herečka, otec
špatný herec a alkoholik. To všechno v době, kdy bylo herecké povolání ve
všeobecném opovržení. Matka se za tři týdny po porodu vrátila na jeviště, dva roky
poté však zemřela v bídě, opuštěna manželem. O malého Edgara se starala paní
Allanová, manželka bohatého podílníka vývozní tabákové společnosti z Richmondu.
Allanovi nikdy chlapce neadoptovali, dali mu však vzdělání, které by mu vlastní
rodiče sotva byli mohli umožnit. Roku 1815 byl Poe poslán do Skotska a do Anglie.
Nejdřív navštěvoval internátní školu v Londýně, kterou vedla jistá paní Dubourgová.
Její jméno se později objevilo v povídce Vraždy v ulici Morgue. Zanedlouho odjel
mladý Poe do jiné školy ve Stoke Newingtonu. Z jeho účtů je zřejmé, že se kromě
běžných předmětů učil tancovat, nikoliv však kreslit a hrát na hudební nástroj.
Budovu školy Poe velice podrobně popsal u povídce William Wilson.

Roku 1820 se Poe vrátil zpět do Richmondu. Uplaval tam šest mil proti proudu,
úspěšně boxoval, běhal a studoval francouzštinu a latinu. Pro svůj pochybný původ
a nejasné společenské zařazení neadoptovaného sirotka se nikdy nesžil
s aristokratickými, kastovnickými richmondskými spolužáky. Tak vznikl outsider
Edgar Allan Poe.

Totéž se opakovalo roku 1826, kdy Poe vstoupil na univerzitu v Charlottesvillu,
zvanou University of Virginia. Rotunda univerzity založené Thomasem Jeffersonem
připomínala panteon, jednotlivé pavilóny byly vystavěny ve slohu iónském, dórském
a korintském. Obklopen touto neoklasickou, podivně vykořeněnou architekturou pil
Poe punč, jemuž se říkalo "peach and honey" (broskve a med), hrál karty a namísto
Drydena, Congreva a Addisona četl Byrona. Scény studentské zhýralosti v povídce
William Wilson se zakládají na Poeových univerzitních zkušenostech. Exotickou
krajinu v povídce Příběh z Rozeklaných hor odpozoroval Poe na svých procházkách
v okolí Charlottesvillu.

26. května 1827 vstoupil Poe do armády Spojených států. Tak vznikl vojín E. A.
Perry. Byla to Poeova první a zdaleka ne poslední mystifikace. Vojín Perry chodil po
Sullivanově ostrově, prohlížel si trosky Fort Moultrie a čichal k vonným myrtám,
které tam rostou doposud. Doloženo to není, jsou však pádné důvody k domněnce, že
chudý vojín Perry na svých procházkách přemýšlel, jak přijít k penězům, a snil
o velké hromadě zlatých mincí. Tak vznikl Zlatý brouk. Hmyz samotný entomology
objeven nebyl, všeobecně se však má zato, že vznikl kombinací tehdy existujícího
druhu Callichroma splendidum a Alaus osculatus. "Čertovo sedlo" a Biskupův dvůr se
odborníkům nalézt nepodařilo, slečna Laura Braggová z charlestonského muzea však
objevila vápencovou pec, odkud Poe mohl vidět obrovský lyrovník tulipovitý a lebku
na něm zavěšenou. Žádný kapitán Kidd u Sullivanova ostrova sice nikdy nepřistál,
pirátský kapitán Bonnett však ano. Poe si vybral toho prvního. Jednak si liboval
v nepřesnostech, jednak k tomu měl důvody básnické.

Téhož roku vydal Poe anonymně sbírku básní Tamerlán a jiné básně (Tamerlane and
Other Poems, 1827), brzy potom vyšla knížka Al Aaraaf, Tamerlán a menší básně (Al
Aaraaf, Tamerlane and Minor Poems, 1829) a po dočasném smíření s panem Allanem,
který měl Poeovi za zlé jeho básnické sklony i jeho sklon neplatit dluhy, vstoupil Poe
opět do armády. Tak vznikl nadějný kadet Edgar Allan Poe. Ve vojenské akademii ve
West Pointu bylo nařízením čís. 173 kadetům zakázáno přechovávat na pokoji
romány či básně, které se bezprostředně nevztahovaly k vojenskému studiu, nařízením
čís. 176 bylo zakázáno hrát dámu, o kouření a pití ani nemluvě. Poe byl finančně

zajištěn svým otčímem a zprvu shledával pobyt v akademii "velice příjemným". Brzo
se mu však vojenská disciplína znelíbila. Hrubě zanedbával své povinnosti,
opakovaně se nedostavoval na přehlídky a nástupy, několikrát neuposlechl rozkazu
a 23. ledna 1831 se úmyslně neúčastnil bohoslužeb, v důsledku čehož se octl před
vojenským prokurátorem. Otčím nemínil již do Poea investovat ani dolar. Tak vznikl
beznadějný civilista Edgar Allan Poe. Básnická sbírka Básně od Edgara A. Poea
(Poems by Edgar A. Poe,1831) je věnována sboru kadetů Spojených států.

Od roku 1831 do roku 1835 žil Poe v Baltimoru u své tetičky paní Clemmové, jejíž
třináctiletou dceru Virginii si vzal za manželku. Na vlastní oči viděl oběti cholery
a jeho hrůzné zážitky se v náznaku objeví v povídkách Maska Červené smrti a Král
Mor. 13. listopadu 1833 byl svědkem deště meteorů, což bylo, jak ukazuje Rozhovor
Eirose s Charmionem, zážitkem téměř apokalyptickým. V týdeníku The Philadelphia
Saturday Courier vychází 14. ledna 1832 první z osmasedmdesáti povídek.

Roku 1835 se Poe vrátil do Richmondu, kde pomáhal nakladateli Whiteovi
s vydáváním literárního měsíčníku The Southern Literary Messenger. Psal pro něho
povídky a recenze. Některé Poeovy kritické soudy dodnes neztratily platnost.
Bezpečně rozeznal v Hawthornovi geniálního spisovatele, překonával kritické
předsudky, které byly zcela běžné ještě dlouho po jeho smrti. Byl jedním z prvních
kritiků, kteří začali o Hamletovi hovořit jako o postavě dramatu a nikoli jako
o člověku.

Poe v této době trpěl těžkými depresemi, pil, měl strach z šílenství a svému příteli
spisovateli J. P. Kennedymu se v dopise přiznal, že hluboce pochybuje o smyslu své
spisovatelské práce. Jeho zaměstnavatel White mu v dopisech vyhrožoval, že ho
okamžitě propustí, jestli se ještě jednou opije. To, že Poe dokázal několikanásobně
zvýšit počet předplatitelů a postavit časopis finančně na nohy, bylo zřejmě vedlejší.
Poeův plat činil pět dolarů týdně.

Podobná historie se opakovala za Poeova redaktorování v Burtonově časopisu The
Gentlemen's Magazine, který se později malou obchodní transakcí změnil na
Graham's Magazine. Přestože Poe v redakci pracoval někdy až patnáct hodin denně,
nezajišťoval mu jeho plat vždycky živobytí, a tak si musel přivydělávat. To všechno
v době, kdy v Americe ještě neexistovali profesionální spisovatelé a chráněné
autorské právo. Dickens byl v amerických časopisech vydáván, aniž jejich majitelé
museli zaplatit jediný cent, a tak bylo zcela nežádoucí podporovat domácí spisovatele,
kteří se většinou přízemně dožadovali honoráře. Každý americký spisovatel byl tedy
nakladatelovým pokorným žadatelem. Známé nakladatelství Harper's nebylo ochotno
Poeovy povídky a články vydat ani zadarmo. Zatímco Longfellow byl univerzitním
profesorem a Hawthorne zastával celnický úřad v Salemu, ztrácel Poe jedno
redaktorské místo za druhým. Marně se snažil v nakladatelské džungli prosadit
myšlenku hodnotného literárního časopisu, který by se "povznesl nad osobní
zaujatost", předsudky a zájmy nátlakových skupin, jež "visely jako noční můry nad
americkou literaturou a na pokyn nejvlivnějších nakladatelů vyráběly veřejné mínění
ve velkém". Zatímco se Poeovy dopisy z té doby hemžily dolarovými ciframi, jimiž
chtěl přesvědčit nakladatele o finanční únosnosti a dokonce výhodnosti zamýšleného
časopisu, psal Poe dál povídky a básně. 29. ledna 1845 vyšel v časopisu Evening
Mirror jeho Havran (The Raven). Stal se okamžitě nejpopulárnější básní, což
dokazovaly i nesčetné parodie, které se objevily po jejím uveřejnění.

Vyčerpanému, pološílenému básníkovi zemřela roku 1847 žena, kterou miloval
a která hluboce milovala jeho, přes těžké chvíle, jež jí připravil. Do dnes se zachovala

prostinká, ale láskyplná báseň, kterou Virginie napsala Poeovi 14. února 1846 v den
svatého Valenýna. První řádek začíná na písmeno E, druhý na D, třetí na G, a tak dále.
Až vznikl Edgar Allan Poe.

Dva roky se ještě Poe lopotí po redakcích, živoří, pořádá veřejné přednášky o poezii,
hrubě a zbytečně napadá své nejlepší přátele, málem se zasnubuje s dvěma ženami
najednou, pije a chátrá duševně i tělesně. Okolnosti jeho smrti jsou dodnes
nevyjasněné. Jisté je, že byl ve středu 3. října 1849 nalezen v bezvědomí na ulici
v Baltimoru a převezen do nemocnice. 7. října zemřel. Pohřeb se konal na
presbyteriánském hřbitově v Baltimoru a účastnili se ho čtyři lidé. Dva Poeovi
vzdálení příbuzní, jeden bývalý spolužák a dr. Snodgrass.

Neilson Poe, básníkův bratranec, objednal náhrobní kámen, ale nešťastnou náhodou
se kámen rozbil dřív, než mohl být na hrob postaven.

oddelovnik-----600-----kopia.jpg

Edgar Allan Poe - JÁMA A KYVADLO (úryvok)

Bylo mi zle, k smrti zle mi bylo z těch dlouhých muk, a když mne konečně odvázali
a dovolili usednout, cítil jsem, že omdlévám. Poslední zřetelná slova, která jsem ještě
zaslechl, byl rozsudek – strašný rozsudek smrti.

A pak mi hlasy inkvizitorů splynuly v jediný snový, mátožný šum. Vyvolal ve mně
představu otáčení, snad že se mi ve fantazii sléval s klapotem mlýnského kola. To
trvalo jen chvilku, neboť záhy jsem už neslyšel nic. Ještě okamžik jsem však viděl –
ovšem s jakou děsivou zveličeností! Spatřil jsem rty černě oděných soudců. Připadaly
mi bílé – bělejší než list papíru, na kterém toto píši – a až pitvorně tenké, tenké
úporným výrazem pevné, neoblomitelné rozhodnosti a krutého opovržení k mukám
člověka. Ještě jsem viděl, jak tato ústa pronášejí rozsudek, který byl pro mne osudem,
jak se kroutí tou smrtonosnou formulí. Viděl jsem, jak pronášejí slabiky mého jména,
a zděsil jsem se, neboť se nic neozývalo.

V těch několika vteřinách závratné hrůzy jsem ještě viděl, jak se jemně, sotva znatelně
zachvívají šeré drapérie, jež zahalují stěny místnosti; a potom padl můj zrak na sedm
vysokých svící na stole. Zprvu se mi zdálo, že mi přinášejí milost, že je to sedm
útlých andělů, kteří mne zachrání; pak ale mé nitro zaplavila ničivá ošklivost, každá
žilka se ve mně zachvěla, jako bych se dotkl galvanického drátu – podoby andělů se
proměnily v beztvaré přízraky s hlavami z plamene – a já jsem poznal, že od nich mi
pomoc nepřijde. A tu se mi do mysli jako lahodná melodie vkradla představa
o blaženém spánku, který mne čeká v hrobě. Přicházela tichounce, něžně a dlouho
jsem jí nemohl porozumět; jakmile jsem se však do ní plně ponořil, postavy soudců
mi zmizely jako zázrakem z očí, vysoké svíce se propadly do prázdna, jejich plameny
pohasly, zavládla černočerná tma, všechny vjemy a pocity jako by pohltil šílený,
střemhlavý pád, v němž duše klesá do podsvětí. A vesmír nebyl nic než ticho
a nehybnost a noc.

atd ...

oddelovnik-----600-----kopia.jpg

Edgar Allan Poe - HAVRAN (úryvok)

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
jednou jen a pak už ne.“

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
jednou jen a pak již ne.“

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
„Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,
že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně –
venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufá snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně,
to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc již ne.

atd ...

oddelovnik-----600-----kopia.jpg

Zdroj: http://www.sesity.net/elektronicka-knihovna/edgar-allan-poe.pdf

oddelovnik-----600.jpg